sobota 16. srpna 2014

Projekt Čistý - dokončíte ukázku z kapitoly?

Vítám vás u další části projektu ke knize Čistý. Tentokrát vám přináším ukázku z jedné kapitoly v knize a byla bych moc ráda, kdybyste se se mnou podělili o své názory, jak by mohla tato kapitola skončit. 

Zkuste do komentářů navrhnout možná zakončení :-)





Žena, která si rukou přidržovala ránu, přešla k oknu a vykoukla ven. „OSR,“ zašeptala vyděšeně.
Dědeček upřel pohled na Pressii, jejich oči se setkaly přes úzkou škvírku ve dveřích skříňky. Dýchal rychle, oči měl vyvalené. Ztracený. Vypadal ztracený.
Pressii zachvátil strach, uvažovala, co si tu bez ní asi počne. Možná si OSR přišla pro někoho jiného, pomyslela si. Třeba pro kluka jménem Arturo nebo pro ty holky, dvojčata, které žijí v přístavku. Ne že by chtěla, aby to byla dvojčata z přístavku nebo Arturo. Jak si může přát, aby šla OSR po někom jiném?
Nedokázala se pohnout.
Z uličky zaslechla tlumený křik, boty skřípějící po dlažbě. Ne sem, zašeptala bezhlasně. Prosím, jen ne sem! Čekala na zvuk startujícího motoru, sešlápnutí spojky, ale náklaďák se ani nepohnul, dál vytrvale burácel v uličce.
Dědeček znovu zabušil gumovou koncovkou hole o zem — tentokrát ostřeji — ostříhat, prosím, za bůra!
Bude muset jít. Ještě předtím ale nakreslila do prachu, který se nasbíral na dvířkách skříňky, prstem kruh a do něj dvě oči a usmívající se ústa. Chtěla tím říct: Vrátím se brzy. Najde to a pochopí? Co jestli se domů brzy nevrátí? Co jestli je s Pressií zle a už to tak zůstane napořád?
Zhluboka se nadechla a pak zatlačila hlavou panenky na falešný panel. Maličko povolil, pak se s lupnutím uvolnil a rachotivě dopadl na zaprášenou podlahu holičství. Skříňku zaplavilo světlo.
Srdce bušilo Pressii v hrudi jako zvon. Rozhlédla se po temném interiéru holičství. Střechu to z větší části odneslo a nahradila ji soumračná večerní obloha. Připadala si nechráněná, když se přemístila z těsného objetí skříňky do otevřeného prostoru.
V holičství zbyla jen jediná židle, otočná s nožní pumpou, kterou se dalo sedátko zvednout nebo spustit. Pracovní plocha před touhle jedinou židlí zůstala taky dokonale netknutá. V zaprášené úzké sklenici plné staré zakalené modré vody plavaly tři hřebeny, jako by uvízly v čase.
Rychle se přesunula do stínu téhle zdi a zvolna se plížila podél ní kolem řady roztříštěných zrcadel. Uslyšela další rachotící náklaďák. Bylo zvláštní, že je tu víc než jeden.
 Přikrčila se a zadržela dech. Ani se nehnula. Uslyšela rádio v náklaďáku vyhrávající lacinou verzi nějaké stařičké písničky
 s ječivou elektrickou kytarou a dunící baskytarou, písničky, kterou neznala. Slyšela, že když vojáci OSR odvádějí lidi, spoutají jim ruce za zády a zalepí ústa páskou. Že by si ale pouštěli na zpáteční cestě rádio? Z jakéhosi důvodu jí tohle připadalo úplně ze všeho nejhorší.
Přikrčila se tak nízko, jak jen to šlo. Snažila se nedýchat. Takže si sem přijeli konkrétně pro ni, jeden náklaďák blokuje uličku a další stojí na hlavní ulici, která vede rovnoběžně s ní?

Žádné komentáře:

Okomentovat