čtvrtek 12. března 2015

Poslední divočina

Autor: Pieta Torday
Nakladatel: Fortuna Libri
Rok vydání: 2013
Žánr: fantasy, dobrodružné
 ¨



Anotace:
Zvířata zachránila Kestera Jaynese. Ale dokáže Kester zachránit zvířata?
Daleko od domova, uvězněný v zařízení pro problémové děti, žije dvanáctiletý Kester Jaynes. Ve světě, kde už nežijí žádná zvířata si ani on nepřipadá zrovna živý. A tak když se setká s hejnem mluvících holubů a panovačným švábem, má pocit, že už se zbláznil úplně.
Ale zvířata se mu snaží něco sdělit…
Holubi odnesou Kestera na místo, kde přežívají poslední zvířata. Moudrý jelen požádá Kestera o pomoc a společně se pak vydají na dlouhou cestu, následováni bláznivým vlčetem, rozmazlenou výstavní kočkou, tančící polní myší a odhodlanou dívkou jménem Polly.




Stručné nastínění obsahu

Kester je pacientem v akademii Spektrum pro problematické děti. Už celých šest let od té doby, kdy mu umřela maminka, nemůže vyslovit slova. Brzy ale zjišťuje, že má velmi zvláštní dar – dokáže totiž mluvit se zvířaty a porozumět jejich řeči. Za pomocí holubů a švábů, kteří ho vysvobozují z akademie, se ocitá v naprosté divočině a navíc mezi posledními zvířaty svého druhu. Tato zvířata jsou na okraji vyhynutí, protože už téměř všechny postihla smrtící choroba, která změnila celý svět. Kester se od nich dozvídá, že právě on sám je ten vyvolený, v jehož rukách spočívá osud nevinných zvířat. Dokáže v sobě najít dostatek odvahy a pomoci jim?

„Ta stvoření, která jsi předtím viděl, jsou poslední – každý je tu za svůj druh, aby dal dohromady část divočiny, aby jeho krev přežila. Je to odpověď na moje volání. Vedl jsem nás daleko na sever a našel tohle skryté místo – Kruh stromů, bez lidí a nemoci. To jediné zbylo. Jsme poslední. Poslední divočina.“ (str. 70)




Dojmy a hodnocení

Poslední divočina je kniha už svým tématem určena mladším čtenářům. Přidává tomu také fakt, že Kester Janyes je mladý chlapec, který si nedokáže život ve světě představit a svoji osobnost skrývá a bojí se projevit. Je považován za podivína, který nemluví, a navíc ani on sám nechápe, proč se vlastně ocitl v akademii. Svůj příběh čtenářům vypráví v první osobě, tedy z vlastního pohledu. Čtenáři se tak mohou dobře ztotožnit s jeho pocity, které jim předkládá a Kester jim za to ukáže, že odvaha není nikdy na škodu.

Příběh je proplétán chlapcovými vzpomínkami na minulost, které jsou vždy oddělené samostatným odstavcem a je velmi zajímavé sledovat dřívější život tohoto malého chlapce a jeho rodiny. Právě jeho minulost v porovnání se současností umožňuje čtenářům sledovat postupný vývoj mladého chlapce v odvážného a statečného hrdinu. Ve svém věku na sebe přejímá zodpovědnost za záchranu všech zvířat a stává se jejich vůdcem, i když občasné pochyby se nevyhnou ani jeho mysli.

I když kniha působí velmi dětsky a jednoduše, opak je pravdou, protože v sobě skrývá mnoho významných varování a problematik, na které bychom se měli soustředit a zaměřit. Právě toto poselství na mě působilo celkem pochmurně a negativně, přesto se v příběhu objevují vtipné momenty, který děj opět odlehčí.

„A co má nějaká stará ohrada pro ovce společného s mým darem?
Bouřkový mrak se nám přežene přes hlavy a na moment jsme ve stínu. Šedí ptáci zčernali, jejich oči se blýskají, když mi praví:
„Všechno. Sen o tvém daru začíná právě zde.“
„Ano,“ říká bílý holub šplhající zpět na zeď. „Toto je tvůj dar, nějaká stará ovce.“ (str. 99)

Síla přátelství, odvahy a touhy někoho zachránit a pomoci jim, to vše tato kniha názorně ukazuje všem čtenářům a nepřímo jim naznačuje, že nikdy není pozdě někomu pomoci. Hlavní poselství celého příběhu opravdu dojme a nutí k zamyšlení nad přírodou, která si také zaslouží patřičnou pozornost a péči.

Poslední divočina je zdařilým dílem, které může některé čtenáře svým tématem odradit, ale ti, kteří vydrží až do konce, se dočkají krásného příběhu.





Za poskytnutý recenzní výtisk mnohokrát děkuji nakladatelství Fortuna Libri.

Žádné komentáře:

Okomentovat